Maloval

Maloval. Maloval a maloval. Ani na chvíli nezastavil. Nezpomalil.

Seděla jsem v proutěném křesle a sledovala ho. Nesměla jsem se pohnout. Nevadilo mi to. Nikdy mi nevadilo sedět v klidu. Nepotřebovala jsem se hýbat.

On pobíhal po místnosti. Hledal ztracený štětec, tubu barvy, která by nejlépe vystihla tu modrou stužku v mých vlasech, kus hadru, do kterého si otíral pestrobarevné prsty, otevřenou lahev vína, skleničku, do které by si mohl nalít… A já musela sedět. Neprotestovala jsem. Ani jsem se nepohnula.

Ale sledovala jsem ho. Jak si protahuje ztuhlá záda, jak střídavě zatíná ruce v pěsti a uvolňuje je. Jak bere to ruky štětec a na plátno nanáší barvy. Jak je míchá na paletě a jak se na mě dívá. Dívá se z dálky a rychle, jako by se jen chtěl přesvědčit, že jsem pořád tady, a já jsem. A jak jde ke mně, jak si kleká. Jak se všechno zpomaluje a zastavuje. Kromě srdce, které bije dál. Rychleji, než předtím.

Vzal můj obličej do dlaní a otočil ho směrem k oknu. Přimhouřila jsem oči a stejně přes víčka viděla oranžové odpolední slunce. Na tváři a ve vlasech jsem cítila jeho ruce. Upravoval svůj model. Prohlížel si mě bříšky svých prstů. Pramínek vlasů mi zastrčil za ucho, uhladil mi sukni, zlatý řetízek na krku nastavil tak, aby se na světle leskl, pohladil mě po předloktí. A vstal. Rychle došel k malířskému stojanu a maloval. A já seděla. Věděla jsem, proč spěchá. Věděla jsem, proč maluje tak rychle. Protože se blížil večer.

A večer nemaloval. Večer jsme stáli na balkoně a dívali se na město. Kouřil cigaretu a já dýchala studený večerní vzduch. Přecházela jsem sem a tam a protahovala se po hodinách sezení on jen stál a opíral se o zábradlí.

Večer nebylo světlo. Určitě by zvládl malovat i po tmě. Maloval by i poslepu. Zvládl by mě namalovat, i kdybych tady neseděla. Díval se na mě tolikrát, že jsem tomu věřila. Ale on by to nikdy neudělal. Nikdy nemaloval, když jsem mu neseděla modelem. Slíbil mi to, i když jsem to nechtěla.

A proto spěchal. Proto maloval tak rychle, že jsem občas nestíhala sledovat pohyby jeho štětce. Proto se nikdy nezastavil déle než na chvíli. Protože neměl rád nedokončenou práci. A tohle mohlo každou chvíli skončit. Každé odpoledne, kdy mě maloval, mohlo být to poslední. Věděl, že druhý den už nemusím přijít. A já to věděla taky. Proto jsem seděla v klidu a nehýbala se. Protože on to chtěl.

Chtěl mít můj obraz, než zmizím z jeho života. Ale já s ním chtěla být pořád. Ve skutečnosti. Nechtěla jsem se na něj dívat z plátna, z barev a stínů, z vybledlé minulosti. Chtěla jsem s ním být navždy. Nebo alespoň tu chvíli, kdy jsme spolu směli být. Než zmizím. Než odejdu. Než opustím jeho ateliér, než se naposledy podívám na soustředěný výraz na jeho tváři, když maluje. Než naposledy prsty sevřu područku proutěného křesla, kovové zábradlí. Než naposledy uvidím město pod námi ze stejného místa jako on. Než naposledy vezme mou ruku do svých a popřeje mi dobrou noc. Než seběhnu schody a vyklouznu z domu zadním vchodem jako stín. Než zmizím.

Chtěla jsem, abychom byli blíž. Aby seděl u mě. Aby pořád klečel na zemi a upravoval svůj model. Aby mě hladil po tváři, po vlasech… Ale on maloval. A dokud nebude hotovo, malovat nepřestane.

A až zmizím… Jemu zbude obraz. Možná nebude domalovaný. Možná nebude mít moje tvář všechny pihy, jako mám ve skutečnosti. Možná se moje vlasy nebudou kroutit v těch zlatých prstýncích a nebudou se lesknout odpoledním sluncem. Ale možná ano. Možná budu jako živá. Možná to bude, jako bych tu s ním seděla doopravdy. Protože ona se také nebude hýbat. Bude sedět ve vlastním proutěném křesle a neodváží se ani pohnout, promluvit. Bude se tiše dívat před sebe a sledovat ho svýma modrýma očima a on nebude muset vstávat, aby jí upravil vlasy, sukni… Bude tady s ním.

A co zbude mně? Vůně barev a zaprášených pláten ukrytá v šatech, která za chvíli zmizí? Modrá šmouha na rukávu těch žlutých šatů, která vybledne? Vzpomínka na jeho prsty v mých vlasech, jeho dech na mé tváři, letmé pohledy zpoza stojanu? Pocit tepla na kůži a zrychlený tep, kdykoli přimhouřím oči a podívám se na slunce?

Nezbude mi po něm nic, ale budu si všechno pamatovat. Navždy.

Ale na to teď nechci myslet. Protože stojíme na balkoně a díváme se na město. Pod námi září petrolejové lampy a nad námi tisíce hvězd. Vedle mě žhne jiskra na konci cigarety a s každým jeho výdechem se k nebi kroutí pramínek kouře. On se opírá o zábradlí a já o kus vedle. Protože chci být blízko něj. Alespoň teď. Alespoň teď, dokud smím…