Návštěva Vodního hamru Dobřív

28.06.2022 / Helena Šimíčková / Zábava
Byl krásný středeční den a naše třída 5.C se vydala na exkurzi do Vodního hamru Dobřív. Cesta tam netrvala vůbec dlouho. Po té, co nás autobus úspěšně napotřetí dovezl na správné místo, jsme se vydali podél úzkého toku vody až k hamru. Jen co jsme zaplatili, se nás s chutí ujal pan průvodce.
Na začátek jsme dostali ochutnávku z historie oné stavby: letopočty, události,…, no však to znáte. Z minulosti jsme se pak přes dlaždice dostali zpět do přítomnosti, tj. do vnitřku hamru. Tam se nám naskytl pohled na různé zajímavé náčiní, které by každý znalý kovář jistě uměl pojmenovat. Hned u vchodu na nás čekala výhěň, na které se zahřívá opracovávaný materiál. Vedle byla pec, kde jsme si mohli zkusit kleštěmi vyndat kus dřeva, které symbolizovalo rozžhavené železo, následně ho omylem upustit na zem, zvednout a odnést.
Pan průvodce nám dokonce sdělil tajnou metodu zapamatovávání si důležitých věcí, která spočívala v tom, že když se řekla špatná informace, dotyčný, respektive ten co si to měl pamatovat, udělal dřep. Demonstrace byla provedena na otázce: „Při jaké teplotě se taví železo?“. Bohužel o její úspěšnosti se dá pouze spekulovat, neboť správná odpověď byla zodpovězena rovnou na druhý pokus a tak nemohlo dojít k pořádnému mechanickému osvojení.
Aby se pročistil vzduch, měli jsme možnost si vyzkoušet, jak se rozdmýchává měch, přičemž na ukázku byl nejen novější model, ale i historický dřevěný kazetový měch pro vyhřívací pec. Takovou námahu by bylo nejlépe zchladit pod studenou vodou, avšak ta měla dost práce s poháněním obrovských vodních kol.
Prohlídka pokračovala a to zastávkou u dalších zajímavostí, nyní v podobě zasklených tabulí a obrázků. Následující stroj byla štípačka na železo. Bohužel k dispozici nebylo ani dost železa, ani postradatelných končetin, a tak se nemohla plně předvést v celé své kráse.
Na závěr této žhavé prohlídky jsme si mohli sáhnout na ještě žhavější kus železa, které bylo rozpáleno jen pro nás. Samozřejmě bezpečnost byla zachována, a nikdo se nepřipálil.
Jako zlatý hřeb, v našem případě to byl spíše hřebík, neboť právě ten si mohlo pár šťastlivců vyrobit. S asistencí zkušeného místního kováře se vyvolení ujali kladiva a hřebíky byly na světě. Po vykonaném díle nás přemohl hlad, opustili jsme tak hamr a utábořili se na lavičkách před stavbou. Do našeho svačení byl vznesen velice poutavý návrh: vydat se za tajuplným zdejším pramenem, který má prý podle legendy magické účinky na mysl. Nabídka to byla tak neodolatelná, že dokonce dva studenti se vydali na toto dobrodružství! A že to byl pramen jako každý jiný! Jen prý chutnal trochu po železe. S nadšením v duši a zvýšeným obsahem železa v těle jsme se rozloučili s Hamrem a vydali se zpět domů.

Jsem si jistá, že ti co pili z tajmného pramene na tento zážitek rozhodně nezapomenou, zbytek s největší pravděpodobností ano, něboť nemůžeme dřepovat navždy. Jako výlet rozhodně doporučuji!

Fotografie: Štěpán Lukeš

Autor Mikulášského deníku, jehož tvář není známá

Helena Šimíčková

Víc o autorovi...