Rozhovor: školní bufet

Vážení čtenáři Mikulášského deníku, tímto článkem bych rád zahájil aktivitu oddílu pro rozhovory. Dělám rozhovor poprvé v životě, mějte tedy prosím pochopení pro mou nedokonalost a neznalost. První rozhovor jsem se rozhodl uskutečnit s nekompromisně nejdůležitějším člověkem naší školy. Jedná se o osobu, jež nám každý den přináší radost do života svou dobrou náladou, vstřícností, vede s námi rozhovory a vždy se na nás těší. A to nejdůležitější: plní naše kručící bříška. Prosím, bufetářka Janička!

Se studenty vycházím nádherně, naprosto na nic si nestěžuji. Mají mě rádi. Vycházím s nimi jako taková kamarádka a vždy mi je smutno, když kvůli nějaké závažnosti nemohu přijít a trávit s nimi čas. Beru je všechny jako moje děti a mám je moc ráda.

Příliš se s nimi nepřátelím, ačkoliv někteří z nich bufet navštěvují pravidelně. Ráda si s nimi ale povídám, pokud chtějí. Někteří z nich jsou fajn a působí na mě sympaticky.  Pořád k nim ale nemám tak osobní vztah jako ke studentům. Beru je jako moje zákazníky, které vždy s radostí obsloužím.

Myslím si, že je to celkem zbytečná otázka, ale nezdráhám se jí zodpovědět. Nejvíce se samozřejmě prodávají všemožné bagety, především stripsy, které jdou na dračku. Studenti nepohrdnou ničím v mém bufetu, je tu, řekla bych, pestrý výběr. Ráno si děti kupují spíše sušenky ke kávě, jako sladkou tečku a o velké přestávce tousty, tortilly a bagety. Samozřejmě jde na odbyt i pití.

Moment, to se musím zamyslet. Asi bych si nejvíce smlsla na toustu. Ráno je sama připravuji, než se nahrne fronta hladových krků. Vždy je připravuji s láskou, stejně jako chystám ostatní jídlo.

Nejsem zaměstnanec školy, takže je tenhle bufet provozován soukromě. Mám úžasnou šéfovou, mohu ji jen chválit. Pracuji tu již čtvrtým rokem. Naplňuje mě to tu. Ten kontakt se studenty.

Dříve jsem pracovala v jednom řeznictví na Doubravce jako prodavačka a také v řeznictví v Líních. Taktéž jsem pracovala v pekárně.

Chodila jsem do Horní Břízy na tříletý obor stavební keramiky. Takže se vlastně vyznám v dlaždicích a obkládačkách. A také jsem závodně hrála fotbal.

Ano. Baví mě neskutečně moc. Je to práce mezi dětmi a mládeží, oživuje mě to, cítím se pak mladá jako oni. Dodává mi to energii do života.

Je to rozhodně skvělý nápad. Podle mě by to takto měla zavést každá škola. Je to možnost pro studenty si řídit alespoň z malé části chod jejich školy. Ovšem jsou zde i nedostatky.

Já nevím, co se jim vzkazuje, těm čtenářům… Asi abyste navštěvovali naše občerstvení, měli dobrou náladu, pevné nervy a aby jim jídlo stále chutnalo, jako dosud. A také děkuji Jakubovi za rozhovor.

To byla Janička. Velmi vstřícná a hodná osoba, se kterou mi bylo ctí vést tento rozhovor. Tímto ještě jednou posílám velké díky!