Deník Wales 2023 – část 1.

Tento text je 1. částí (téměř) doslovného přepisu deníku, který jsem si vedla po celou dobu trvání školního zájezdu do Walesu na přelomu října a listopadu 2023 pod vedením paní učitelky Ježkové, paní učitelky Pekárové a pana učitele Taraby. Většina úprav se týkala pouze opravy pravopisných a gramatických chyb a doplnění vyhledaných informací.

Poslední varování: následující text obsahuje hlášky z několika britských sitcomů, například Červený trpaslík. Přeji příjemnou zábavu.

Den 1.

Den 1. končí za 10 minut. Odjezd byl načas – jsem ohromená. Průvodkyně mluvila jenom chvíli (překvapivě). Čas na autobusových hodinách je posunut JENOM! o 4 minuty (= lepší než jindy).

Na sedadlech za námi se smrad nejasného původu přebíjí deodorantem.

Místa k sezení jsou dobrá. Sedím u okýnka, venku je tma a hezká krajina.

Všechno je až podezřele v pořádku…

Den 2. ???

Rozvadov – McDonald je zavřený. Hřiště je nehlídané… První ilegální počin na akci Wales 2023 úspěšně splněn. Osobně si myslím, že pokus bychom se ani jednou nevloupali na dětské hřiště, nemohli bychom po návratu mluvit o školním výletu.

Je po 4. hodině ranní. (Zlatý stany!) Spánek ne a ne přijít, ale jinak se nic neděje. Těším se na ubytování Formule.

Den 2. – teď už doopravdy (8 hodin AM)

Probuzení v Cáchách (u Cách) a východ slunce v Nizozemsku = krása.

Měsíc, slunce, cihlové domky, dvojitá svodidla. Na lepší popis momentálně nemám kapacitu, ale věřte mi – je tady krásně.

Snad budou 4 hodiny spánku stačit.

Autobusy jsme v průběhu noci (tentokrát) neměnili. (Díkybohu!)

Slibovaný pokus o lepší popis: Vychází sluce a všechno má nažloutlou barvu. (Kromě modré oblohy a bílého měsíce.) Listí na stromech, stále zelené, získává tak alespoň na chvíli podzimní barvu. V korunách sídlí buďto hejna velkých ptáků nebo shluky jmelí. (A to jste věděli, že jmelí je cizopasník?) Nad hlavami nám přelétají divoké husy. Dvě. Pokud nás neobklopují stromy, vidíme pole a pastviny. Malé stádo černých a bílých ovcí. Kráva Hollandia žádná – asi se musím dívat lépe. Seskupení domků z tmavých cihel se vůbec nepodobají vesnicím tak, jak je znám. Ale krásná jsou. Stereotypické větrné mlýny jsou nahrazeny (alespoň v místě našeho průjezdu) větrnými elektrárnami. Větrník jako větrník.

Přejezdu z Holandska do Belgie jsem si ani nevšimla. Všechno je stejné.

Zastávka na benzínové pumpě trvala místo dvaceti čtyřicet minut. (Důvod: 1 záchod na cca 50 lidí)

Jinak zatím vše OK.

Nevím, co bych dělala bez papíru a tužky. Přemýšlím, kolik stránek denně můžu popsat. Těším se na zápis Lodní deník a na bílé břehy (= přejezd trajektem přes kanál La Manche).

Výlet do Atomia je super! Nejlepší, co jsme zatím zažili. Světelné, zvukové efekty, nádherný výhled. Dokonce i čas na rozchod vyšel úplně akorát.

Další kapitola: Jak jsme ztratili autobus…?: Při návratu na parkoviště pod Atomiem autobus nebyl k nalezení. Zjistili jsme, že si nikdo nepamatujeme, jak vypadá. Ani barvu.

Sláva! Autobus je tady. Barvu má zlatou a zepředu nápis ZLAŤÁK. A slogan: Všude dobře, tak co doma.

Buď někam spěcháme nebo někde čekáme. Ale jinak fajn.

Návštěva Brugg je úžasná. Je to přece pohádkový město 🙂 Lodičky, labutě – krása.

Volby na Slovensku vyhrál Fico.

Ubytování v Calais je skvělé. (Za chvíli mi dojdou přídavná jména.) Pokoje útulné, sprchy a záchody na chodbách.

Na večeři jsme šli do místní menzy. Jídlo (hranolky s čímsi) zajímavé, ale aspoň něco.

Postele příjemné, ale hlavně – spíme v leže.

Den 3.

Sraz u autobusu v 7:30. Kupodivu vše v pořádku.

Místo trajektu pojedeme vlakem. Eurotunel bude taky zážitek, ale stejně jsem chtěla vidět bílé břehy, moře a vlastně cokoliv. Zápis Lodního deníku nebude. Lehké zklamání, ale v mezích snesitelnosti.

V Calais (na nádraží) jsme zkejsli na dost dlouho. Nakoupili jsme si předražené jídlo (a kafe) v Duty Free Shopu a Starbucksu.

O něco přes 2 hodiny a 2 celní prohlídky později jsme konečně najeli i s autobusem do vlaku. Hasicí přístroje na palubě pravděpodobně nebyly Made in Britain. Uf! Nápisy minimálně dvojjazyčné (1. anglicky, 2. francouzsky).

Do Anglie (ani ne do Doveru!) jsme dorazili o půlhodiny dřív, než jsme vyjeli. Zázrak.

Jedeme po levé straně a já si přijdu jako pirát silnic. Na zelených loukách se pasou stáda bílých ovcí a vzdálenější kopce jsou schované v mlze. Obloha je bílá a šedivá a slunce vypadá spíš jako měsíc v úplňku.

Jedeme do Stratfordu nad Avonou – rodiště jednoho anglického literáta. Tak třeba Shakespeare…?

Zmokla jsem v Anglii! Dětský sen splněn! Sice jsme nejeli trajektem a nenavštívíme ani Londýn, ale už jen díky tomu dešti to stálo za to.

Přežili jsme nekonečnou komentovanou prohlídku města s výkladem u každého hrázděného domu.

Dosud žádné ztráty.

Kulturní vložka v podobě zkoušky varhan v kapli cechů (? – neznám oficiální název (oficiální název vyhledán: Cechovní kaple)) mi učarovala. Navštívili jsme krásný anglický hřbitov a kostel Holy Trinity s půdorysem tak trochu nakřivo.

Když jsme dostali rozchod, s holkami jsme si hrály s místním ptactvem. Řeka Avon je plná labutí a hus a kachen a břehy jsou obsypané okřídlenými špinavci, holuby. Bylo to jako v pohádce O šesti Popelkách. Když jsme se dopopelily, ruce jsme si dezinfikovaly po zbytek procházky.

Worcester jsme nestihli. (Ale nevadí!)

Okolo 8. hodiny večerní jsme se setkali se svými hostitelskými rodinami. (To slovo ve mně vyvolává myšlenky na parazity.)

Paní Harperová, pan Spencer, pes (fena, jejíž jméno musím zjistit), dům z červených cihel někde u hranic Anglie a Walesu i holky, se kterými naše ubytování sdílíme – všechno je úžasné.

Strašně se mi tu líbí!