Proč bychom se netlačili?
Je to takový krásný zvyk. Ba dokonce i lidská přirozenost. Někteří soutěživí jedinci se touhu po tom, aby byli všude první, netají. Ti jedinci, kteří se za soutěživé nepovažují, pak sobě (a mnohdy i nám, nicnetušícím spoluobčanům) nalhávají, že prý onu touhu, aby byli všude první, nemají.
Říká se, že žijeme v době, kde je hlavní komoditou čas. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi vše, co s tím zmůžeme… Troufám si ale poznamenat, že to tak bylo vždy. Pro efektivitu a časovou úsporu byl před lety vykopán třeba Panamský průplav. Docela chytré řešení. Pro větší efektivitu a více časové úspory lidé létají letadly. Další chytrý vynález. Pro největší efektivitu a maximální časovou úsporu lidé využívají internet. Velice progresivní řešení. Za předpokladu, že funguje. Tyto (a mnohé dalších důkazy) poukazují na to, že lidé umí vymýšlet velice efektivní a časově úsporná řešení.
Otázka je tedy nasnadě: Co tedy není efektivním a čas úsporným řešením? Čekání. Logicky. Někdo by dokonce mohl podotknout, že čekání, prodlevy a podobné záležitosti jsou přesným opakem záležitostí výše zmíněných. Čekání je další lidskou přirozeností, kterou většina populace posedlá časem nesnese. Jen si vzpomeňte, milí Čtenáři, kdy naposledy jste čekali? Bylo to při ranní cestě do školy, kdy Vám cestu zkřížila červená na semaforu? Bylo to při čekání na Vámi libovolně zvolený dopravní prostředek, který měl opět zpoždění? Bylo to z důvodu čekání na vyučujícího, který se zase zpozdil? Ovšem, že k tomu měl svoje důležité odůvodnění, které mohl a nemusel oznámit nám, kteří jej oddaně vyhlíželi. Tento článek je ale nemá zapotřebí rozebírat.
Můj článek nemá v úmyslu apelovat na dochvilnost, jak se může v tuto chvíli zdát. Poslední řádky měly spíše navodit atmosféru lehčího zájmu a možná i ztotožnění. Pokud se ale navrátíme k tématu chytrých lidských vynálezů, tak bychom tam na první pohled mohli zařadit fronty. Vynález by to byl nadmíru chytrý, kdyby ho ale lidé uměli lépe realizovat. Dle definice, kterou jsem našla na Wikipedii, se za frontu dá považovat „linie dotyku nepřátelských armád.“ V takovém případě hovoříme o frontě válečné. Dalším možným vysvětlením je údajně „zástup lidí čekajících na něco“. Konečně se dostáváme k jádru pudla.
Kterou z těchto definic, milý Čtenáři, asi splňuje fronta každý všední den v 12:29 před dveřmi školní jídelny Církevního gymnázia? Tuhle zcela konkrétní lokaci a zcela konkrétní čas jsem nevybrala náhodně. Osobně to místo beru jako celý kolotoč emocí. Tolik vzpomínek. Tolik pošlapaných bot. Tolik výhrůžek smrtí. Tolik touhy. Ach, ano, to je to správné slovo. Touha jednoho člověka po kontaktu s člověkem druhým. A tato fronta je velice kontaktní. Vážně máme takovou potřebu se přiblížit k těm velkým dřevěným a hlavně zamčeným dveřím na úkor těch stojích lehce před námi a zabránit jim tak k přísunu kyslíku?
Fenomén zadušení v davu lidí možná někteří zaznamenali. Někteří se ho patrně začali zkoušet napodobovat s vidinou toho, že pokud předhodí pár nevinných panen svým modlám, dostanou najíst o pár minut dřív. Zkušený čekatel si ale jistě povšimnul, že se to ne vždy povede. Časté šarvátky a ještě častější postrkávání totiž plynulost zástupu spíše brzdí a těm pár šťastlivcům, kteří se hlava nehlava probojují a získají místo prvního strávníka, každým dnem hrozí víc a víc to, že si na něj počkají ti, které tak nevybraným způsobem zdržel, a ukáží mu, zač ten čas stál.
/*! elementor – v3.10.0 – 09-01-2023 */
.elementor-widget-image{text-align:center}.elementor-widget-image a{display:inline-block}.elementor-widget-image a img[src$=“.svg“]{width:48px}.elementor-widget-image img{vertical-align:middle;display:inline-block}
