„Za peníze si trofeje nekoupíte“ aneb vznik FFP

Je tomu už dávno co byl fotbal jen sportem provozovaným dělnickou třídou na kdejakém plácku v britském království. Kopání do míče se během dvou století změnilo z nevinné hry v miliardový byznys. Bohatí podnikatelé kupují kluby a krmí je nesmyslně velkými částkami bez jakéhokoli omezení. Takhle nějak mohl znít titulek sportovních novin ze začátku druhé poloviny 20.století ale není vyloučeno, že si takovýto článek přečtete třeba zítra. Anglie byla první zemí kde se fotbal stal profesí a roztočil se zde finanční kolotoč do závratných rychlostí, a tak i tady jako první přišli s návrhem, jak tento kolotoč zpomalit a kontrolovat.  

Vážnější spekulace o učinění tohoto kroku způsobila londýnská Chelsea FC. V roce 2003 klub koupil ruský miliardář Roman Abramovič a za krátkou dobu z něj učinil konkurence schopný tým v boji o ligový titul a místa zajišťující postup do prestižní Ligy Mistrů. To nebylo vítáno s úsměvem u tehdejších špičkových týmů, a tak jejich zástupci podali stížnost na finanční manévry londýnského týmu. Řešením protentokrát bylo jen přidání jednoho kvalifikačního místa do LM, tím byli utišeny nespokojenosti ze strany Manchesteru United, Arsenalu a Liverpoolu jenž se díky tomu začali znovu všichni pravidelně kvalifikovat. Když však v roce 2008 šejk Mansúr koupil Manchester City, začalo být jasné, že takhle to dál nepůjde. Unie evropských fotbalových asociací UEFA se tímto problémem začala více zabývat a výsledkem byla pravidla známá jako Finanční fair-play která měla vstoupit poprvé v platnost pro sezonu 2011/12 ale po odložení začala oficiálně platit až v ročníku 2015/16.  

Hlavním principem FFP je že kluby nesmí utratit více než sami vydělali. Největší část výdajů obvykle činní výplaty a přestupy, zatímco výdělky přichází hlavně od sponzorů či za vysílací práva. Do kolonky výdajů se naopak nezapočítávají peníze utracené za infrastruktury a mládež. UEFA se tímto snažila zamezit dvěma možným naprosto opačným scénářům. Ukázkovým modelem prvního z nich je právě Manchester City. Prvoligový klub hrající často i o záchranu, se dočká nového bohatého majitele, začne nakupovat hráče a personál za velké peníze a téměř okamžitě se dostane na vrchol soutěže. City dokázalo vyhrát titul hned ve třetí sezoně s novým majitelem. Pro srovnání, West Ham United odehrál v nejvyšší lize šedesát tři sezon a nikdy na titul nedosáhl. Druhým scénářem je možný bankrot klubu a následná ztráta profesionální licence. Před zavedením FFP statistiky ukazovali že více než 50 % klubů každou sezonu prodělávalo a dostávalo se do dluhů. Ta dluhy sice nesmaže ale alespoň zabrání jejich zvětšování a sníží pravděpodobnost tzv. pákového odkupu. 

Pravidla se ovšem často porušují a Finanční fair-play není žádnou výjimkou. Nejnovějším případem je vyšetřování Manchesteru City kvůli údajnému poskytování neúplných bankovních dokumentů, za které City hrozí až vyloučení z Premier League či odebrání titulů z let ke kterým se vztahuje neúplné účetnictví. Nejpravděpodobněji však celá situace skončí u peněžní pokuty jako už vícekrát v minulosti. City a jejich arabští majitelé si s FFP nějak moc nelámou hlavu, a tak se na povrch dostala nejdříve informace o ztrátě ve výši 180 milionů eur ze sezony 2012/13 za kterou klub dostal pokutu ve výši 50 milionů. Opakované porušování bylo odhaleno také v roce 2016 a 2018 a Manchester byl dokonce vyloučen z Ligy Mistrů, proti tomu se ale odvolal k Mezinárodní sportovní arbitráži a jelikož uspěl, zákaz musel být zrušen. Časté problémy s FFP má také PSG které je momentálně ve vlastnictví Qatar Sports Investments. Například v roce 2013 uzavřel pařížský klub sponzorskou smlouvu s Qatar Tourism která však obsahovala dvě retrospektivní platby datované do roků 2011 a 2012 a smazala tak ztráty, aby prošli skrze normy finančních pravidel. Takovéto praktiky jsou samozřejmě zakázány, a tak si PSG připsali pomyslný černý puntík který ovšem na jejich účtu není zdaleka jediný. Mezi další kluby, které byli potrestány za porušení pravidel FFP, patří Juventus Turín, AC Milán nebo třeba Leeds United. 

Sítě FFP ovšem mají své mezery, a tak kluby stále zkouší najít způsoby, jak UEFU obalamutit. Znovu přichází na scénu Chelsea, tentokrát už s americkým podnikatelem Toddem Boehlym jako majitelem. Nad útratami vítězů Ligy Mistrů z roku 2021 zůstává rozum stát. Během zimního přestupového období padlo na posily 330 milionů eur. Španělská, italská, německá a francouzská liga dohromady utratily 258 milionů. Jak je ale možné že obrovské přestupové sumy prošli přes finanční fair play? Chelsea našla mezeru a naplno ji využila. Princip je jednoduchý, kontrakt mezi klubem a hráčem bude mít co největší délku a výdaje na přestup se tak rozloží. Jeden příklad za všechny, Enzo Fernandéz, mistr světa s Argentinou přestoupil z Benfiky Lisabon přestoupil za 121 milionů eur a podepsal smlouvu na osm let. Výdaje za přestup se tak rozloží na 15 milionů za sezonu a bude tak jednodušší splnit pravidla FFP.  

Opačný problém nyní řeší v Katalánsku v Barceloně, kde se klub topí až po uši v dluzích. Vedení je nuceno postupně zatahovat za finanční páky, jako prodávání budoucích výdělků z vysílacích práv což se za pár let může ukázat jako zásadní problém. Známá je také sponzorská smlouva se společností Spotify v rámci níž se dokonce změnilo jméno stadionu na Spotify Camp Nou. Důvodem je hlavně neschopnost na vedoucích pozicích a fakt že Barca si na své problémy zadělala ještě dávno před FFP. Dříve hrával klub bez hlavního sponzora na dresu čímž se připravoval o velké peníze pro klubovou kasu. Když v roce 2010 měl klub dluhy 77 milionů eur podepsal smlouvu která mu přinesla 30molionů eur. Taková těžko odůvodnitelná rozhodnutí spolu s přemrštěnými výplatami hráčů, které činní až 70 % výdajů klubu dostala Barcelonu na pozici nejzadluženějšího klubu v Evropě.  

Pravidla finanční fair-play se samozřejmě stále vyvíjí stejně tak se stále provádí nová šetření a kdo ví v jakých pozicích za pár let najdeme Chelsea nebo třeba Manchester City.