Střemhlavá smrt s názvem Stuka

Letoun, kterého se obávalo široké okolí. Byl nelítostný a deptal oběti ještě před ničivými výbuchy. Ve chvíli kdy zazněla vzdušná siréna, nebylo již útěku. Tuto sirénu nikdo nechtěl slyšet. To je Junkers Ju 87 Stuka.

Junkers Ju 87 Stuka byl především střemhlavý bombardér, ale také bitevní letoun, který sloužil při Druhé světové válce řadám Osy (Osa Berlín-Řím-Tokio). Název Stuka pochází z německého pojmenování „das Sturzkampfflugzeug“. Ač byl tento letoun postrachem všeho okolí, kde se právě nacházel, jeho chvíle slávy vystřídal brzy tvrdý pád. Na bojišti během Druhé světové války se začaly objevovat i nové techniky pro boj, mezi nimiž byly i psychické metody. Využívalo se obdobně jako u husitských válek k zastrašení protivníka různými způsoby. Jedním z důkazů této metody zastrašování je i německý střemhlavý bombardér Junkers Ju 87.

Poznávací znamení, která naháněla hrůzu

Stuka pochází původně ze Švédska. Po první světové válce byl v Německu zákázán vývoj bojových letadel, a tak se firma Junkers byla nucena přestěhovat do Švédska. S tichou tolerancí švédské vlády z tajných fondů Reichswehru probíhal vývoj vojenských letadel, který směřoval i do kategorie střemhlavých bombardéru. První prototypy bombardéru pak byly postaveny již v roce 1934. Později byly tajně propašovány do Německa, jelikož Německo mělo zakázáno bitevní letouny vlastnit.

Junkers Ju 87 byl dvoumístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel, pevných i pohyblivých ocasních ploch byla potažená duralem. Krycí plechy také duralové. Podvozek byl nezatažitelný a v zadní části kokpitu se nacházel kulomet, který mířil dozadu a mohl tak sestřelovat pronásledující letadla. Maximální rychlost se ve vodorovné rychlosti pohybovala od 340 do 410 km/h. Ve střemhlavém letu stoupla až na 650 km/h. Dolet se pohyboval od 700 do 1 500 kilometrů.

Není pochyb, že Stuka naháněla hrůzu už jen podle jejího vzhledu. Konstrukce jejího těla z profilu připomínala W, což byl jedním z hlavních vizuálních aspektů tohoto letounu. Dále byl na letadle patrný i pevný nezatažitelný podvozek nebo zaoblený vystrčený kokpit. A také německý válečný kříž, nebo hákový kříž. To už jsou ale detaily. Největší poznávací znak byla především siréna.

Sirény z Jericha

Stuka už od samotného začátku je známa hlavně díky sirénám, které byly umístěny na nezatažitelném podvozku, který je nezatažitelný právě z tohoto důvodu. Dá se říci, že sirény jsou pro tento letoun více něž charakteristické. Ikonické vytí střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87 bylo způsobeno dvěma malými vrtulemi na ozubených kolech, které se roztočily při střemhlavém letu, kterému předcházel obratný manévr. Střemhlavý nálet probíhal pod úhlem 60-90°.

Tyto sirény ale nebyly nepříjemné pouze pro oběti a nepřátele, nýbrž i pro samotné piloty, kteří údajně tento vynález zcela nenáviděli, jelikož se vytí rozeznělo v celé kabině posádky. Navzdory nepříjemnostem, které sirény Stuk způsobovaly vlastním posádkám, byly v psychologické válce poměrně účinné. Samotný zvuk těchto sirén vyvolával v nepřátelích strach a dokázal je přimět k tomu, aby zanechali všeho, co právě dělali, aby se dostali z dosahu nebezpečí.

„Vyjící zvuk rozptyloval a zneklidňoval nejen nepřítele, ale i posádku. Lepší to začalo být, až když bylo možné vypnout vrtuli pomocí vypínače.“

Friedrich Lang, pilot Luftwaffe

Později díky stížnostem pilotů Luftwaffe byly sirény odstraňovány z následujících verzí letadel a byl tak pro posádku zajištěn větší komfort. Převládal totiž dojem, že jde o zbytnou dekoraci bez praktického efektu. Opak byl ale pravdou, neboť tato psychologická zbraň byla více než účinná.