V dnešním rozhovoru bych rád přivítal svou spolužačku a současně i přítelkyni Terezu Kepkovou. Tereza je orientální tanečnice, která vyhrála několik soutěží. Mezi její poslední úspěchy patří i dva zlaté poháry na Let’s Dance Prague Oriental Competition 2022. Její první seznámení s tanečními pohyby začalo již v pěti letech v přípravce baletu v divadle J.K.Tyla v Plzni. Vyzkoušela si také modernu pod vedením lektorky Hanky Pavlíčkové. Na základní škole se stala členkou orientální taneční skupiny Saida, v níž působila 5 let. Orientálnímu tanci se nyní věnuje naplno. Začala trénovat pod vedením své maminky, tanečnice a lektorky Zuzany Kepkové. Nyní tancuje v taneční skupině Daima Dancers.
Jak tě jako malou holčičku napadlo, že bys chtěla tancovat?
V podstatě toto rozhodnutí nebylo tak úplně na mně, nýbrž na mojí mamince, která si vždy tajně přála, aby se její dcera stala tanečnicí. Já sama jsem se tomuto nápadu nijak nebránila, jako malé dítě mě vždy fascinovalo vidět mamku tančit v tak krásných kostýmech. Proto jsem si ve svých čtyřech letech vyzkoušela balet.
Slyšel jsem, že balet je velmi náročný. Vždy mě zajímalo, jak to funguje s tím stáním na špičkách. Je to bolestivé?
Vlastně do tohoto bodu jsem při lekcích ani nedošla, jelikož jsem u baletu příliš dlouho nezůstala právě kvůli té bolesti a náročnosti. Abych pravdu řekla, skončila jsem u provazu a rozštěpu, při kterých jsem selhala a to mě jako malé netrpělivé dítě hned odradilo.
A jak sis našla k tanci cestu zpět?
Balet mě sice neoslnil, ale tanec jsem si tím neznechutila. Spíše jsem vždycky chtěla být jako moje maminka, proto jsme se společně shodly, že bych mohla začít chodit na kroužky břišních tanců přímo na základní škole, kterou jsem vychodila.
Jak takové kroužky probíhaly?
Tak jako na každém tanečním kroužku jsme započaly rozcvičkou a roztancováním v podobě zopakování již naučené choreografie. Samotný kroužek jsme zahájily buď pokračováním v nové choreografii, nebo pouze dopilováním již dokončené choreografie. Na některé speciální hodiny jsme si s sebou mohly vzít například svíčky nebo hole, či jiné „ztěžovače“ tance a naše lektorka nás s nimi učila tančit.
Vystupovala jsi už jako malá? Jaké to bylo a co to obnášelo?
Už s baletním kroužkem jsme vystupovaly, šlo ale pouze o začátečnická představení, nic velkého. Poté se Saidou jsme vystupovaly každoročně na dni otevřených dveří a dvakrát jsme se objevily na soutěži, kde jsme vyhrály třetí místo. Když jsem se po pěti letech přidala do kurzů pro dospělé, které vedla moje maminka, vyhrály jsme první místo v soutěži Orient dream.
Většina lidí mívá při svém prvním vystoupení trému. Zažila jsi tento tíživý pocit také? Pokud ano, jak ses při tom cítila, a co bys poradila čtenářům při takto stresujících situacích?
Samozřejmě tréma je mým častým společníkem před každým vystoupením, na kterém nějak více záleželo. Myslím si, že tento pocit nemusí být nutně špatný, koneckonců bez trémy by to nebylo ono. Za mě to k tomu vystupování patří a ten mírný stres je svým způsobem příjemný. Já trému zažívám pouze před vystoupením, ale jakmile se objevím na parketě, všechen stres je pryč a já si jen užívám ten moment. Vždy je důležité si při takové trémě uvědomit, že nejde o život, ale o koníček, který nás naplňuje a my bychom si ho měli užít naplno.
To je opravdu hezký názor. Kdyby většina lidí měla takový přístup, jistě by se jim věci zdály snazší. Tančíš ve skupině Daima Dancers, kde vám choreografie vymýšlí různé profesionální tanečnice nebo vaše šéfová. Přemýšlela jsi někdy nad tím, že bys ji vymyslela ty sama?
Ano, dokonce jsem to zkoušela. Mám jednu takovou choreografii, není to ale čistý orient. Tančím také jiné styly, modernu, hip-hop, atd., proto jsem vytvořila směsici všeho, když jsem se nudila v karanténě. Ovšem pro skupinu jsem nikdy nic nevymýšlela, na to si upřímně netroufnu…
Co je typické pro modernu?
Typické jsou hlavně rychlé změny rytmu a přirozený pohyb těla. Jde o moderní prvky jazzu. Každý tanečník má svůj osobní styl, proto je moderní tanec velmi rozmanitý.
Jak dlouho jsi vytvářela zmíněnou choreografii? Patříš k těm typům umělců, kteří o ní přemýšlí ve vaně, v tramvaji, ve snu, prostě všude a tvoří mnoho dní?
Trvalo to zhruba dva měsíce, samozřejmě jsem choreografii několikrát předělávala, původní verze už by byla k nerozeznání od nynější. Samozřejmě během období tvoření jsem téměř nepřemýšlela nad ničím jiným. Kdykoliv jsem poslouchala nějakou hudbu, v hlavě jsem si vytvářela různé kombinace prvků.
Jak často trénuješ?
Tréninky máme s Daimou jednou týdně každý pátek, ale domácí přípravy se počítají také. Nemohu říci, že bych ve svém volném čase cvičila pravidelně, spíše podle času, nálady a taky podle mé energie po celé školním dni, kterou spíše postrádám.
Jak moc vysilující tréninky jsou? Dá se to náročností přirovnat k nějakému sportu?
Jak kdy, když třeba aktivně nacvičujeme choreografii, je to poměrně vysilující, jelikož některé kombinace musíme opakovat několikrát, abychom si je vryly do paměti. Vysilující také bývá trénování na vystoupení, kde už jen ladíme detaily, ovšem celou hodinu tančíme jednu a tu samou choreografii, což může být vysilující nejen fyzicky, ale také psychicky. Přirovnat ke sportu se tanec dá, člověk se u toho zapotí a zároveň posiluje některé části těla. Každý tanečník by vám řekl, že tanec je umění i sport zároveň.
Na závěr bych se tě rád zeptal, jestli hodláš s tancem pokračovat? Popřípadě jak?
To rozhodně, tanec je pro mě vším a plánuji svojí dosavadní kariéru dotáhnout mnohem dál a myslím si, že mě čeká slibná budoucnost jak v orientálním tanci, tak v moderním tanci.
Tak snad se ti vše vydaří dle tvých představ. V nejlepším případě se potkáme za pár let v dalším rozhovoru, tentokrát s nejslavnější tanečnicí naší republiky. Děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho úspěchů!
