Okupace tyče

Předmluva: Ilustraci k fejetonu dělala ilustrátorka Dominika Korelusová. Jedná se o její premiéru na Mikulášském deníku a tak doufám, že sklidí mnoho úspěchů. A také ji přeji hodně štěstí i do příštích děl.

Fejetonů o cestování jsem psal již mnoho a tudíž by zřejmě nikoho nezajímal popis cesty. Obzvláště by už nikoho nezajímala cesta tramvají. Respektive o těch jsem už psal. Dnes se posunu o dům dál. Vždy jsem obdivoval práci řidičů autobusů.

Zřejmě to nebude tak snadné, jak to vypadá. Obzvláště s těmi návaly lidí, kteří vám neustále dýchají na krk. A někteří na vás možná kašlou i nebezpečné nemoci, obzvláště choroby velmi nebezpečné pro mužské řidiče, totiž rýmu. Ale na tom teď nesejde. Autobusáci musí být vskutku mistři volantu, neboť autobus má jaksi větší objem a je mnohokrát delší nežli obyčejné auto. Navíc mají velkou zodpovědnost za kvanta lidí za ním. Koho ale obdivuji ještě více než právě řidiče? Jsou to tyče na držení.

Takové tyče, v mém případě většinou žluté barvy, nalakované, lehce oprýskané, musí držet ty chudáky lidi, na které nezbyla sedadla. A že těch lidí je. A já je moc podporuji. Podporuji je dokonce tak moc, že občas se zúčastním toho tance v prostoru zadních dveří. Řekl bych, že se jedná o velmi adrenalinový zážitek. Těm tyčím zřejmě fyzický kontakt nechybí a lidem, kteří v autobuse jsou donuceni stát, také ne.

Pokud bych tedy někdy trpěl nedostatkem dotyků, asi bych nastoupil do prvního autobusu, co by projel. A co je ironie? Píšu nyní řádky o jízdě autobusem, ovšem právě při psaní tohoto fejetonu sedím ve vlaku… Tak se uvidíme na zastávce!