S přáním klidné noci

Předmluva: Za ilustraci vděčím mé spolužačce a kamarádce Aničce Dvořákové. Nabídla se mi s pomocí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vážím si tedy jejího času a rozhodně to není naposled, co zde uvidíte její obrazy!

Když se slunce k večeru rozlije po vodě, je to krásný úkaz. To má pak člověk pocit, že ty paprsky neprotnuly vodní hladinu a hned se odrazily člověku do duše a dále se rozptýlily do nitra, kde počaly hráti tóny lásky a míru jakýsi koncert. A na ten koncert se vstupenka vskutku vyplatí.

Zajde-li to slunce za obzor, jeho poslední přeludy a památky lze spatřit ještě na horizontu, kde to naopak vypadá jako vražda nějakého malého beránka. Konkrétně protože zavraždí-li se beránek, bude všude stříkat rudá krev, pokud ne jen vytékat a bude-li zavražděn poněkud brutálně, roztrháte-li ho na kusy, bude se všude malátně povalovat vlna, stejně tak, jako na nebi mráčky.

Až je beránek už jistojistě pohřben, na nebi mu už jen svítí malinké lucerničky, patrně velmi vzdálené, ovšem velmi krásné, čekající na lidská přání. A horizont stane se jeho hrobem, kol kterého svítí první hvězdy noci, jinak černočerná tma, tma jako v pytli. I poutníkům svítí na cestu pouze tyto hvězdy v symbióze s jejich bratrem měsíčkem, jenž putuje po obloze jako zbloudilý novinář hledající téma ke svému článku.

A až zhasnou hvězdy, rozední se, kanou slzy samoty po další osamělé noci bez lásky a prožitku. Slunce vstoupí na oblohu jako na divadelní scénu a začne opět cyklové představení, jehož děj opět končí někde v dáli za obzorem. Následně už se jen připlíží tma a rozzáří hvězdy, ptáci utichnou, zahrada usne, mlha prostoupí lužními oblastmi a lučinami v blízkosti řek, rosa začne odpočívat na koncích zelené trávy, lišky dají dobrou noc a celá, naprosto celičká krajina utichne.

Pak už nezbývá nic, než popřát klidnou noc.