Tajemno

Předmluva: Za nádhernou ilustraci vděčím mojí ilustrátorce Lucii Palmové.

Víte, ono každý bere tajemno trochu jinak. Bohužel ale většina lidí považuje za tajemné to, co jim škodí, nikoliv prospívá; to si myslím, že je velká škoda.

Já za tajemné vždy považoval večerní zahrady a přírodu. Ve tmě totiž každá krajina rázem mění svůj vzhled a vyzařuje jinačí dojem. Víceméně mě taková myšlenka mého pobytu na zahradě mojí prababičky za úplného ticha uklidňuje a vnitřně uspokojuje, je to taková moje záchrana při chmurách, nabíjí mě to dobrou energií a právě tím tajemnem, po kterém, ač to nedávám najevo, velmi prahnu. Považuji to za tajemno, které mě nabíjí jakousi energií, překvapivě klidnou, ač to vypadá na první pohled děsivě. Je to takové neznámo.

Ohledně neznáma je kdejaký člověk ostražitý, ačkoliv někteří to vyhledávají. Je důležité jít. Je pak ovšem nemilé, ztratíme-li směr. Stane-li se to, je třeba vyhledat cestu, ačkoliv ten směr neznáme. Není dobré setrvávat na bezcestí. Ať už ta cesta vede kamkoliv, říká nám alespoň „kupředu“, ale bezcestí mlčí. To bezcestí je cítit nekonečností a ta nekonečnost je všude okolo nás. Cesta do toho neznáma nás může pěkně vyděsit a vnuknout pochyby, ovšem nám může být i prospěšná, neboť můžeme lépe najít sami sebe.

A nemůže býti člověku prospěšné ztratit i tu cestu? Zřejmě ano. Vydá se pak na velké hledání. Na hledání sebe. A patrně člověk občas musí sejít z cesty, aby na to přišel. Je třeba sejít, člověče, ze všeho, co je ti známo! Tvé smýšlení a vědomí je utvořeno ze zvyků a tvé cesty z tisícerých, jíž minulých kroků. Tvé myšlení jde jen kupředu. Proto sejdi z té cesty, počni bloudit a hledej v tom neznámu. Sebe pak najdeš v tom, co je nejzvláštnější, a kde bys to vůbec netušil…