Do dnešního rozhovoru na téma „Integrace ukrajinských studentů v naší republice“ pro portál Mikulášský deník jsem si pozval svého přítele Nikitu Z. Nikita vyrostl na Ukrajině, dnes je mu 16 let a v České republice aktuálně žije již 8 měsíců. Nikita je pilný student u nás na gymnáziu, rozhodně totiž nezanevřel i přes jazykovou bariéru a začal chodit na kurzy českého jazyka. Co všechno obnášela takto radikální změna, se dozvíte v rozhovoru.
Nikito, vyrůstal jsi na Ukrajině, jejíž situace je v současnosti dosti složitá. Chci se na úvod zeptat, z jakého města či oblasti jsi k nám přijel?
Jsem s Lutska, Volyňská oblast. To je kraj západní části Ukrajiny.
O této oblasti jsem něco málo zaslechl, avšak si toho moc nepamatuji. Zajímalo by mě, v čem se odlišuje místní kultura od té české? Jsou zde nějaké zásadní rozdíly?
Myslím si, že tu zásadní rozdíly nejsou, ale řekl bych, že na Ukrajině jsou lidé více upnutí a pořád někam spěchají. Kdo ví, asi spěchají žít… Co se týče kultury. Za prvé: Půlka českých jídel na Ukrajině neexistuje, a naopak. Mimochodem, vaše svíčková je moc dobrá. Za druhé: Víra je na Ukrajině velmi rozšířená, což se o České republice říci nedá. Kostely a chrámy jsou pro nás Ukrajince vším.
Ty sám věříš v Boha? Jsi křesťan? Popřípadě, chodíš do kostela?
Já ne, ale moje rodina ano. Chodí každou neděli do kostela i tady v České republice.
Proč jsi z Ukrajiny přijel k nám do České republiky? Proč ne do jiné země?
Můj tatínek tu žije dva roky a přijel jsem k němu. Teď na Ukrajině zůstal jen můj bratr, ale kvůli zákazu cestování pro dospělé muže nemůže odejít. Avšak je tu celá moje rodina.
To by asi co se týče Ukrajiny stačilo. Pojďme se tedy přesunout sem do České republiky. Když ses přistěhoval, zvládal jsi nějak jazykovou bariéru, nebo to pro tebe představovalo velkou obtíž?
Zajímavá otázka, protože na ní nikdy nemám odpověď. Čeština je podobná jak ruštině, tak i ukrajinštině a to mi velmi pomáhá. Učil jsem se češtinu jenom 4 měsíce a už dokážu hodně porozumět. S každým dnem cítím, že se jazyková bariéra stává menší a menší.
Před rozhovorem jsi mi uvedl, že jsi pravidelně docházel na kurzy českého jazyka. Jak takový kurz probíhá?
Češtinu mám rád, a ač je to těžký jazyk, líbí se mi, jak zní. V létě, kdy každý žák měl prázdniny a užíval si volných chvílí, jsem každý den docházel na kurzy češtiny. Měli jsme 2 skupiny dle věku. Starší (ve které bylo 12 lidí) a mladší (ve které byly 3 osoby). Každá skupina měla hodinu a půl výuky denně, ale pro mě to bylo málo, a pak jsem chodil do dvou skupin. Samotný kurz probíhal stylem: Teorie – praktická cvičení – test. Někdy jsme hráli různé hry a procvičovali si mluvení. Podobalo se to obyčejné hodině angličtiny u nás na gymnáziu.
V jaké řeči probíhala výuka na kurzech?
V ukrajinštině. Měli jsme velké štěstí. Vyučovala nás Ukrajinka, která byla dříve studentkou tohoto gymnázia a úspěšně zde odmaturovala. Pro ní to bylo daleko těžší něž pro nás, protože ona se všechno v češtině naučila sama. Říkám si, že když to zvládne ona, zvládnu to i já. Ovšem měli jsme dvě učitelky. Jedna pro ty zkušenější, druhá pro ty méně zdatné. Po kurzech půlku Ukrajinců nepřijali.
Studuješ u nás na gymnáziu už celkem dlouho. Zajímalo by mě, jak moc obtížné to pro tebe bylo ze začátku a jak se to během docházky změnilo? Jak je pro tebe škola náročná teď?
Na začátku, když ještě kurzy nebyly, jsem mluvil se všemi anglicky a nedělal jsem nic speciálního. Opravdu nic obtížného. Ale jak začal nový školní rok, pochopil jsem, že nic není tak jednoduché, jak se zdálo. Vím, že učitelé mi dělají ústupky a vážím si toho. Ale stejně vím, že někdy v budoucnu už tomu tak nebude a musím se snažit co nejvíce.
Když ses přistěhoval, začal jsi rovnou shánět školu, nebo ses někde nechal zaměstnat? Například jestli jsi měl nějakou brigádu, než jsi byl přijat na školu?
Přesně tak, před školou jsem chodil na brigádu, protože jsem prostě nevěděl, co mužů dělat v cizím státě lepšího. Pracoval jsem ve skladě nábytku. Práce to není moc náročná, ale spíše nudná. Nábytek jsem balil a dával k odeslání. Poslední myšlenka, která by mě napadla, je jít do školy. A teď máme co máme. Chodím na gymnázium.
Jaký je rozdíl mezi českou a ukrajinskou školou? Jsou zde zásadní rozdíly?
Zásadní rozdíly zde jsou. Nevím, jak to mají jiné školy, ale ta naše nebyla tak progresivní. Místo fixů jsme měli křídy, místo bakalářů jsme měli obyčejné deníky, kam jsme psali domácí úkoly, učitelé psali známky tam a do svého deníku. Nic „online” jsme neměli. Hodně domácí úkolů, strašně málo počítačů a projektorů. Na celou školu jenom dvě šatny o velikosti třídy. Nikdo nejedl ve školní jídelně, protože jídlo občas nebylo chutné. Měli jsme předmět „obrana Ukrajiny“, kde jsme se učili vojenskou teorii a cvičili ji, učili jsme se střílet ze zbraní, jak přežít v lese v drsných podmínkách, atd. Jezdili jsme někam se třídou maximálně dvakrát do roka a pak jen na Ukrajinu, protože vyjet do zahraničí dalo hodně práce. Ve třídě bylo málokdy ticho. Všichni byli neklidní a ticho ve třídě bylo raritou. Ve škole málokdo projevoval své skutečné já nebo jen pocity. Někdy na tebe zírají jen proto, že se s někým objímáš a o polibcích nemluvě.
Plánuješ dostudovat na naší škole? Popřípadě, chceš zůstat v České republice i po studiích?
Samozřejmě! Evropské vzdělání je snem každého člověka z naší země. Pokud Čech vystuduje školu, už bude cenný i na Ukrajině. Po studiích bych chtěl dostat státní občanství a jako občan EU vyjet někam do Británie nebo dokonce do Ameriky.
Co plánuješ v Británii nebo v Americe? Chceš zde rozjet nějakou kariéru, nebo se zkrátka jen podívat a užít si dovolenou?
Ano, chci tam rozjet kariéru nebo najít nějakou práci, kde můžu využít své znalosti a žít šťastný život.
Co bereš jako definici „šťastného života“?
Každý o něm máme trochu jinou představu. Šťastný život – život, ve kterém nejsou žádné výčitky a pocity, že vám někdo nebo něco chybí. Podle mě je to perfektní definice.
To je dle mého úžasný názor, nicméně, další bariéra, kterou jsi jistě musel překonat, jsou finance. Jak jsi zvládl přechod z ukrajinských hřiven na české koruny?
Přechod pro mě nebyl jednoduchý. Na začátku jsem při každém nákupu zkoušel převádět koruny na hřivny a dvakrát přepočítával, protože tady jsou ceny trochu dražší a výsledek výpočtů mě často překvapil. Ceny v korunách se mi opravdu zdály složité, ale postupem času jsem si zvykl a peníze v hřivnách jsem prostě přestal převádět.
Setkal ses už za dobu svého pobytu s nějakými předsudky ze strany Čechů?
Pouze jednou. Myslím, že si za postoj k nim mohou Ukrajinci sami. Abych byl upřímný, sám jsem překvapen, jak se moji lidé změnili. To ale neznamená, že je můžete soudit podle jednoho Ukrajince. Nejurážlivější je, když lidé jen proto, že jsi Ukrajinec, obrací oči v sloup. Občas, když jsem s někým v obchodě a mluvím s tím člověkem česky, bojím se, že někdo přijde a začne mluvit o tom, jak jsme nevděční a podobně.
Závěrečná otázka. Jak sis užil rozhovor a vzkázal bys něco čtenářům?
Mít rozhovor je opravdu zajímavé! A čtenáři… 1. buďte sami sebou 2. vaše tělo – vaše volba 3. nesuďte lidi 4. Moudří lidé mluví, protože mají co říci; hlupáci mluví, aby něco řekli. 5. nejezte kameny.
Na závěr si dovolím říci, že Nikita je skvělý člověk. Prošel si už mnoha životními úskalími a přece to nevzdal. Zvládl z Ukrajiny přicestovat až k nám a i se úspěšně zvládl infiltrovat do naší společnosti, která ho právě díky jeho postoji kladně přijala. Chtěl bych tedy zdůraznit, že bychom neměli lidi soudit dnes již typickými nálepkami. Za poslední dobu jsem se setkal s předsudky ze strany Čechů již příliš často, což byla i moje motivace napsat tento článek. Každý je jiný a ne každý je špatný. Sám jsem poznal spoustu Ukrajinců, či i jiných cizinců, kteří se v naší společnosti chovat neuměli, avšak je to stále jen zlomek oproti Čechům, které potkávám v našem státě více než pravidelně a neumí se tak či tak chovat. Nehledě na některé Čechy v zahraničí. Chtěl bych tímto Nikitovi poděkovat za rozhovor, který mně a našemu deníku poskytl, a také mu popřát mnoho úspěchů nejen na jeho budoucí kariérní dráze, ale i v životě.
