Bezduchá prázdnota

Představ si, že procházíš ulicí (vážně si to představ), kde najednou z nenadání po letech něco chybí. A příčiny té absence jsou samozřejmě různé…

Nebyl by to klasický fejetónek bez osobních zkušeností jeho autora. Jednoho dne jsem totiž šel z nádraží domů, načež jsem se v jedné zatáčce podivil, že mi tam něco nehraje. Je to taková dlouhá zatáčka, hnedle kousek od benzínové pumpy a malého obchůdku. Mezi těmito dvěma se pak nachází zahrada školky, do níž jsem nějakou dobu chodil, než jsem začal chodit do jiné, která byla dostupnější. Naproti zahrádce stojí rodinné domky. A tam mi to přišlo divné.

A přišlo mi to tak divné právě proto, že jeden z těch domků jsem vlastně nikdy neviděl, můj pohled dosáhl maximálně na jejich první patro a střechu. Z celého domku jsem si vlastně vždy pamatoval jen jedno okno a střešní tašky. Něco tam chybělo. Byl to velký a urostlý zerav, který kryl celé přízemí domu a vytvářil jakousi neproniknutelnou, avšak stále přírodní zeď, která perfektně bránila pohledům čumilů na zahrádku majitele. Nyní se už ledajaký čumil může kochat nejen rostlinstvem ze zahrady, ale i spodním krajem fasády domu.

Je to vážně zvláštní, když jste tak dlouhou dobu a potažmo i celý život, zvyklí na nějakou věc, která ale náhle zmizí. Co se týče opravdu materialistických věcí, přirovnal bych to asi k malé smrti. Člověka to jakýmsi způsobem zasáhne, až ho to dokonce mrzí a donutí přemýšlet, zda se mu to líbilo více tak, či onak.

A co se týče absence našich milovaných, o tom už psát nebudu. Jsem rád, že mohu psát fejeton pojatý s nadsázkou, nežli třeba nekrolog