Předmluva: Myslím si, že jednou z činností každého spisovatele by mělo být šíření starých, leckdy zapomenutých příběhů a legend. Nechci o sobě tvrdit, že jsem spisovatel, neboť žádnou knihu jsem dosud nevydal, ba ani nedokončil, natož vůbec pokusil napsat, ovšem rád bych se přiblížil této činnosti a plnil její poslání. Myslím, dokonce snad i cítím ve svém srdci, že přesně tohle „zaměstnání“ bude mým koníčkem, pro který jsem byl stvořen a je už jen na mně, zdali se rozhodnu v něm pokračovat. Samozřejmě jsem se rozhodl, že tak učiním. Tudíž přináším tyto již dávné, avšak velmi zajímavé příběhy. Za ilustraci chci opět poděkovat mé výtvarně nadané spolužačce Lucii Palmové, která dostala skvělý nápad a hned jej realizovala.
Příběh první – Semínka čínská:
Kdysi dávno ve staré Číně, asi kolem roku 250 př. n. l., se chystal princ z provincie Čching-chaj na svou císařskou korunovaci; ta mohla ovšem proběhnout pouze za podmínky, že se předtím ožení. Šlo o důležitou volbu, neboť si musel vybrat ženu, jež se stane budoucí císařovnou. Tudíž to chtělo najít takovou, jíž by mohl slepě důvěřovat. Jelikož byl mladý a nezkušený, požádal o radu jednoho místního mudrce. Inu poslechl ho a svolal všechny dívky z celé provincie, aby našel tu nejvhodnější. O přípravách k audienci se doslechla i jedna stará paní, která která v paláci dlouhé roky svého života sloužila a hned po obdržení takové informace zesmutněla, neboť věděla, že její dcera prince tajně miluje. Matka dceři o všem pověděla a byla překvapená, že se dcera na audienci chce dostavit i přesto, že se zde ukážou ty nejkrásnější a nejbohatší slečny z celého kraje. Dívka však byla svou láskou přesvědčena. Dcera služebnice přišla večer do paláce, kde opravdu stály ty nejkrásnější a nejbohatší dívky, přesně jak říkala maminka. Princ bez váhání hlásil úkol: „Každé z vás dám jedno semínko. Ta z vás, jež mi za šest měsíců přinese nejhezčí květ, stane se ženou mou a císařovnou země čínské.“ Všechny dívky se dravě vrhly po semínkách. Dcera služebnice ho doma zasadila do květináče a starala se o něj, přestože nebyla v tomto ohledu příliš nadaná. Avšak dávala mu lásku a péči. Uplynula polovina času, jež ji bylo dáno a dívka ač dělala co mohla, semínko ne a ne vyklíčit. Každým dnem se dívčin sen pomaličku rozplýval a vzdaloval. Pár dní před audiencí byl květináč stále jen plný hlíny bez kvítí. I přesto se však rozhodla ukázat svůj výsledek princi. Nastal den shromáždění. Místnost byla plná pestrých a voňavých květů různých barev a velikostí, jen dívka měla prázdný květináč. Přišel princ a pozorně si prohlédl květiny všech uchazeček. Poté oznámil výsledek – za svou budoucí ženu označil dceru své služebnice. Všechny přítomné dívky se divily, jak je možné, že si vybral dívku bez květu, jak je možné, že si nevybral žádnou z nich s tak krásnými květy. Nato princ klidně vysvětlil, proč jim takový úkol dal: „Tato dívka jako jediná vypěstovala květ, jenž ji učinil hodnou postavení císařovny: květ poctivosti. Všechna semínka, jež jsem vám předal, byla jalová a nikdy nemohla vzejít.“
Občas, když se nudím, nebo mám svou filozofickou chvilku, tak přemýšlím nad věcmi, jež jsou pro nás standardní, avšak by vůbec býti nemusely, například: Proč má den 24 hodin po 60 minutách? Proč se hodiny pohybují „po směru hodinových ručiček“? Kolik věcí tedy děláme z nutnosti a co je nesmysl? Společnost si vytváří systémy, které během času ztrácejí smysl, ale stále nám vnucují různá pravidla. Proto přináším další, tentokrát japonský příběh.
Příběh druhý – Kočka japonská:
Kdysi měl jeden velký zen-buddhistický mistr kočku, jež byla jeho jedinou životní láskou. Míval ji v klášteře vedle sebe i pře lekcích meditace, aby s ní mohl trávit co nejvíce času. Jednou ráno našli mistra – který byl uz dosti stár – mrtvého. Jeho místo zaujal jeho nejuznávanější žák. Ostatní byli na vážkách, co provést s kočkou, když už mistr nežije. Nový mistr rozhodl, že k uctění památky bývalého ucitele dovolí, aby byla kočka i nadále při výuce přítomna. Zpráva o přítomnosti kočky při meditaci se rychle roznesla i do sousedních klášterů. Uplynulo mnoho let a kočka už dávno nežila, ale žáci si tak zvykli na její přítomnost, že si opatřili jinou kočku. Poté i ostatní chrámy začaly používat tato zvířata při meditacích; mniši uvěřili, že právě kočka ovlivnila onu skvělou výuku, a zapomněli, že vše pocházelo z mistrova nitra. A tak po celé století byla kočka považována za nejdůležitější prvek a značnou část studia zen-buddhismu. Jednou se ale objevil mistr, jenž byl na kočičí chlupy alergický a rozhodl, že vyřadí kočky z meditací ve svém klášteře. Zpočátku se na něj valil hluboký odpor. Stál si za svým a jelikož to byl znamenitý učitel, žáci ho poslechli a dobře prospívali i nadále. Postupně i další kláštery začaly s vyřazováním koček že své výuky. Přešlo dalších sto let a kočky ze zenového meditačního rituálu zcela vymizely. Bylo však zapotřebí dvou století, aby se vše opět vrátilo k normálu – protože za celý ten čas se nikdo nezeptal, proč tam ta kočka vlastně je.
Proč i my se bojíme zeptat sami sebe: „Proč mám jednat právě tímto způsobem?“ Do jaké míry ve svém životě máme právě tyto „kočky“, které se bojíme odstranit, jen protože nám někdo tvrdí, že jsou důležité, aby všechno dobře fungovalo? Proč neusilujeme o jiný způsob jednání? Na tyto otázky si však najde odpověď každý sám…
